The Saviour

kapitola dvacátá devátá

DVACET DEVĚT | POMALÝ START NOVÉHO DNE

⋅⋆━━━━━≫⋆⋅☆⋅⋆≪━━━━━⋆⋅

Se rty přitisknutými k těm jeho se jí do mysli vloudila nevítaná myšlenka. ZLOSIN. Tváře, které nikdy nepoznala, ale které jí toho tolik vzali. Okradli ji nejenom o drahocenné vzpomínky, ale ještě o něco možná mnohem cennějšího. Odcizili přinejmenším část její osobnosti, protože Lilith si v tenhle okamžik nemohla vzpomenout, jaká dřív byla. Netušila, jestli byla tak odhodlaná a statečná, za jakou ji tu všichni v Placu měli a za jakou se v tuhle konkrétní chvíli i sama považovala. Netušila, jestli by se její zapomenuté já dokázalo chopit kormidla a udělat první krok.

S hlavou v mlze a nezodpovězenými otázkami na mysli Lilith ani nezaregistrovala, že ji Newt její polibek opětoval hned, co se vzpamatoval z prvotního šoku. Stejně tak nezaregistrovala, ani když se od ní se svraštěným obočím odtáhl. Uvědomila si to, až na svých rtech pocítila prázdnotu.

„Co se ti honí hlavou?" zeptal se Newt opatrně, skoro jako kdyby se její odpovědi obával.

Lilith hlavou slabě potřásla ze strany na stranu a očima vyhledala ty jeho. Vypadal nejistě, což u něj za posledních pár dnů nebyl cizí výraz.

„Nic," vydechla Lilith. „Jenom... přemýšlela jsem, jaká jsem asi byla dřív. Nevím, je to hloupý."

Výraz na Newtově tváři se změnil jako lusknutím prstů. Všechno váhání bylo pryč a na jeho místě trůnilo pochopení a starost.

Než stačila Lilith cokoliv dodat, Newt se chopil jejích rukou a konejšivě je stiskl.

„Vůbec to není hloupý, Lily," ujišťoval ji.

Brunetka s povzdechem sklopila hlavu a zrak upřela na jeho ruce, které s takovou něhou svíraly ty její. „Něco málo jsem viděla," zamumlala a nejistě zvedla zrak na úroveň toho jeho. Newt vypadal tak trpělivě a její nejistota pomalu roztávala. „Během proměny."

„Lilith..."

„Ještě o tom nejsem připravená mluvit, Newte," přiznala s povzdechem a bojovala s nutkáním znovu svěsit hlavu. Odolala, prozatím. „Hrozně ráda bych ti řekla úplně o všem, co jsem viděla, ale... z nějakého důvodu nemůžu. Nezlobíš se, že ne?"

„Na tebe? Už nikdy," ujistil ji bez sebemenšího zaváhání. Lilith cukla koutky úst o úroveň výš, i když nad tím nic zrovna dvakrát úsměvného nebylo. Než se Lilith stačila nad jejich starou rozepří rozesmutnit, Newt pronesl: „Ale trápíš se a já vůbec nevím, jak ti pomoct."

Za jeho slovy se skrývalo něco tak čistého, až to Lilith nekompromisně vehnalo úsměv zpět na tvář. Řekl to s takovou lehkostí a samozřejmostí.

„Polib mě," vyhrkla dřív, než se stačila zastavit.

Newt na vteřinu znejistil. Její slova ho očividně zaskočila, v jeho očích se mihlo překvapení a na krátký okamžik ani nedýchal. Nejspíš nečekal, že to řekne tak napřímo. Ale pak, jako by se v něm něco pohnulo, se mu pohled zjemnil. A na jeho rty zavítal úsměv. Ten jeho nenucený a jemný úsměv, co Lilith už od samého začátku tak zbožňovala.

Naklonil se k ní blíž a tentokrát to byl on, kdo udělal první krok. Jeho polibek byl něžný a jistý, jako by do něj vtiskl všechno, co k ní cítil, všechno, co mezi nimi zatím existovalo jen v tichu a pohledech. Tím polibkem právě strhával hradby, které tak dlouho chránily jeho srdce a nechával ho bezbranné.

Lilith proti jeho rtům tiše vydechla, víčka se jí zavřela a najednou si uvědomila, že na odpovědích už vlastně nezáleželo. V tuhle chvíli existoval jen on. Všechno ostatní – ztracené vzpomínky, nezodpovězené otázky i strach z toho, kým bývala – se kolem nich pomalu rozplývalo. Byla jen tady. S ním. A když se jeho dlaň jemně dotkla její tváře, připadala si skutečná. Její obavy se rozplynuly jako pára nad hrncem a Lilith měla poprvé pocit, že je zase sama sebou.